Maria Hendrika (= Ita) Wegman se narodila 22. února 1876 v Karawangu (západní Jáva, tehdy Nizozemská východní Indie) jako druhé ze šesti dětí. Rodiče pocházeli z Nizozemí, otec Hendrik, schopný ekonom, zde byl zaměstnán jako správce továrny na zpracování cukru společnosti „Parakanteroes“ („Přímá cesta“), matka Henriette vedla domácnost. Ita měla staršího bratra Victora z otcovy strany, následovala Charlien, se kterou strávila celé dětství a dospívání, Hendrika, která zemřela v kojeneckém věku, Henry zemřel v devíti letech. Předposlední bratr Manta měl mentální postižení.

Živelný temperament Ity Wegman se projevoval již v raném dětství. Když jí cesta kočárem do školy připadala příliš zdlouhavá, brala kočímu z rukou otěže, aby kočár jel rychleji a do školy pak vkráčela celá rozzářená. S mladší sestrou Charlien po základním vzdělání absolvovala i domácí výuku, poté na tři roky odcestovaly do nizozemského Anheimu k dalšímu studiu. V osmnácti letech potkala při zpáteční cestě na Jávu svou první lásku, mladého důstojníka, který však záhy zemřel na tuberkulozní zápal plic. Po tomto zážitku se její životní styl změnil. Pohroužila se do svého duševního života, běžná společenská zábava ji nelákala. Vyhledala si učitelku klavíru a zpěvu, u níž se seznámila s teosofickou literaturou. Časem přešla na vegetariánskou stravu a u rodinného sídla v horách se pustila do budování květinové zahrady. Navzdory několika malarickým záchvatům jí samota zcela vyhovovala.

Rušnější společenský život pro ni začal až v jejích třiadvaceti letech, kdy se rodina, z důvodu otcova onemocnění, natrvalo vrátila do Nizozemí. Ita Wegman byla v Evropě ve svém živlu. Okamžitě navázala kontakty s holandskými teosofy a vplula do kulturního dění. Využila otcova oslabení a vymohla si dvouleté studium léčebné gymnastiky a švédské masáže, poté pokračovala v dalším vzdělávání ve švédské masáži a hydroterapii v Berlíně a podílela se na otevření Terapeutika fyzikální terapie tamtéž.

Ve volných chvílích docházela na přednášky do německé sekce Teosofické společnosti, jejímž tehdejším sekretářem a hlavním přednášejícím byl filosof Rudolf Steiner. Jeho přednášky, kde byla jen samá „literatura a žádná teosofie“  nenavštěvovala příliš často, ovšem pak ji zaujal Steinerův výklad Goetheho Pohádky a zeptala se ho, kde by se mohla více seznámit s  podobnou ezoterní moudrostí. Byla pozvána na bytovou přednášku pro užší okruh lidí. V porovnání se Steinerovým rozhledem jí holandské přednášky přišly „dětinské“ . Vstoupila tedy do užšího okruhu jeho posluchačů. Především se ale, ve svých 29 letech, rozhodla pro studium lékařství. Z podnětu Rudolfa Steinera a jeho tajemnice Marie von Sivers si Wegman zvolila jako místo svých studií švýcarský Curych.

Studium zakončila se zaměřením na všeobecné lékařství a gynekologii roku 1911, její disertační práce při dětské klinice se zabývala opakovaným výskytem spály v rodinách. V následujících letech pracovala jako odborná asistentka v několika nemocnicích (např. Winterthur, Liestal) a 1. července 1917 zahájila rozsáhlou samostatnou praxi. Kromě běžných vyšetření nabízela pro pacienty rovněž léčebné koupele a různorodé masáže, včetně možnosti krátkodobého pobytu pro několik pacientů. Zároveň již tehdy, na základě podnětů Rudolfa Steinera, rozvíjela s lékárníkem Adolfem Hauserem přírodní léčebný prostředek ze jmelí Iscar (později známý Iscador) k léčbě rakoviny i další přírodní léčiva.

Po celou dobu svého studia i praxe byla rovněž aktivní posluchačkou antroposofických přednášek Rudolfa Steinera, který se mezitím rozešel s Teosofickou společností. Byla založena Antroposofická společnost a Steiner přenesl svou působnost z Berlína do švýcarského Dornachu, nedaleko Curychu, kde začal budovat antroposofické kulturní centrum, Goetheanum. Ze vzájemné korespondence vyplývá, že Steiner měl zájem o odborné postřehy Wegman, působil jako poradce ve složitých případech a posílal k ní stále více pacientů z Dornachu i blízké Basileje. Již ve stavebních plánech počítal při Goetheanu také s ozdravovnou, kde by bylo až 100 lůžek a pacienti by zde nabývali své ztracené síly na základě antroposofické péče.

Steiner hledal ve svém okolí takové lékaře, s nimiž bude možno otevřeně diskutovat o novém pohledu na člověka, jejichž východisko bude v duchu, nikoliv v materii. Konzultoval již tehdy se známým a úspěšným lékařem, homeopatem Emilem Schlegelem, kterého si velmi vážil (Heusser 2014). Jako potencionální spolupracovnici viděl mimo jiné Itu Wegman, ta se ovšem, i navzdory přímému dotazu Steinera i jeho ženy Marie, zprvu k zahájení praxe v Dornachu neměla. V roce 1919 společně se dvěma dalšími lékařkami otevřela soukromou kliniku o počtu 22 lůžek, kde hodlala získat potřebné zkušenosti pro duchovně rozšířenou terapeutickou práci.

Po „Velké válce“ stále více hledajících mladých lidí přicházelo do Dornachu, kde se kolem stavby Goetheana rozrůstalo antroposofické hnutí a vznikalo mnoho sociálních iniciativ pro duchovní obnovu společnosti, kultury, umění i vědy, a Ita Wegman časem stále intenzivněji vnímala, že by se skutečně měla k centru dění více přiblížit. Rudolf Steiner začal své snahy po první světové válce obecně orientovat především na přicházející mladé lidi, neboť po zkušenostech se staršími, kteří si z jeho přednášek utvořili často novou doktrínu a novou „antroposofickou“ ideologii, již neměl důvod ani chuť dále spolupracovat. V tomto ohledu pro něj byl zklamáním především okruh lékařského spolku ve Stuttgartu, jehož členové se většinou nedokázali oprostit od zakonzervovaných schémat vnímání člověka, tajnůstkaření a neschopnosti vyvinout ve výzkumu vlastní myšlenkovou aktivitu.

Na jaře 1920 se tedy v Dornachu konal tzv. První lékařský kurz, v němž Steiner svým posluchačům rozšířil možnosti vnímání duchovní individuality člověka, lidského těla a jeho procesů, tyto zasadil do souvislostí přírodních dějů, historických událostí i duchovního vývoje lidstva. Ita Wegman se kurzu zúčastnila a stejně jako mnozí další se zavázala k budování nových medicínských zařízení. Pod vlivem silných zážitků z tohoto kurzu, z touhy po ještě hlubším proniknutí do tajů léčení, měla již silnou potřebu konat. Nejdříve se snažila spolupracovat s jiným lékařem, ovšem poté, co na její návrh nereagoval, odhodlala se k samostatnému činu. Z dědictví po otci se jí podařilo v Arlesheimu zakoupit krásnou vilu s jabloní a okamžitě začala s rekonstrukcí na malou, soukromou kliniku o dvaceti lůžkách a výzkumnou laboratoří s možností pozdějšího rozšíření. Svou lékařskou praxi přitom přesunula do blízké Basileje, odkud bezmála půlroční přestavbu koordinovala. V dubnu 1921 se konal tzv. Druhý lékařský kurz, kde na Steinerovu žádost  referovala Ita Wegman mladým kolegům v podobě kazuistik o svých dosavadních zkušenostech s ošetřováním rakovinných onemocnění přírodními léčivy.

V červnu 1921 došlo k oficiálnímu otevření kliniky za účasti Rudolfa Steinera. Poté, co mu Ita Wegman představila své čtyři spolupracovnice, dvě mladé lékařky a dvě sestry, a provedla jej všemi místnostmi, vyjádřil jí Rudolf Steiner svůj zájem o spolupráci, navrhnul také název „Klinicko-terapeutický institut“ a společně připravili text prospektu ve čtyřech jazycích,  aby se jednalo vskutku o „světovou záležitost“ .

Až do září 1924, kdy vážně onemocněl, docházel pak Steiner na kliniku i dvakrát týdně a společně s Wegman pracovali na prohloubení nového medicínsko-terapeutického přístupu k pacientům. Při terapii brali do úvahy všechny dostupné prostředky, které by mohly pomoci, od klasické léčby přes posilující přírodní prostředky, zdravou výživu, léčebné masáže, fyzioterapie, terapeutické rozhovory, umělecké terapie jako například malba, hra na lyru či léčebná eurytmie, až po duchovní činnosti jako modlitba či aktivní meditace. Hned vedle kliniky pracoval také chemik Oskar Schmiedel, který připravoval přírodní léky dle aktuálních požadavků. Přibližně po roce se Itě Wegman podařilo v Arlesheimu získat ještě pozemky se statkem, kde vybudovala následnou péči pro uzdravující se pacienty a bydlení pro spolupracovníky. Statek začal do kliniky dodávat mléčné produkty, zeleninu a léčivé byliny a byl jedním z prvních míst, kde se vyvíjely i přírodní preparáty pro posílení a ozdravení půdy, známé později jako biodynamické preparáty. Během tří let spolupráce ošetřili Rudolf Steiner s Itou Wegman na 500 pacientů, dospělých i dětí, a své zkušenosti vnesli do společné knihy „Základy pro rozšíření lékařského umění podle duchovně-vědeckých poznatků“ .

Velmi hluboké přátelství se mezi nimi ale rozvinulo teprve po Silvestrovské noci 1922, kdy Steinerem vybudované Goetheanum podpálil žhář. Unikátní celodřevěná stavba, která byla vybudována z kolektivního nadšení lidí různých národností převážně během tíživých let první světové války, do rána shořela do základů. Hluboký soucit s bolestí Rudolfa Steinera přenesl Itu Wegman přes její dosavadní osobní odstup a zavázala se tehdy dát své síly plně         k dispozici pro záměry Rudolfa Steinera, které viděla jako dobré.

Během následujícího roku se ponořila do práce na klinice, účastnila se také Steinerových přednáškových cyklů a pracovala na svém vlastním duševním rozvoji za pomoci meditačních cvičení. Na konci roku se zúčastnila velkého vánočního sjezdu, kde Rudolf Steiner položil základní kámen nové, Všeobecné antroposofické společnosti a určil vedle sebe coby předsedy dalších pět členů představenstva – lidí, v jejichž duchovní vyzrálost měl důvěru. Jedním z těchto členů byla právě Ita Wegman, která zároveň převzala odpovědnost za jednu z osmi sekcí nově založené Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu, za sekci medicínskou. Stala se tak i členkou a zároveň vedoucí tzv. první třídy této školy, kde se mělo pěstovat prohloubení duchovního poznání. Steiner si za sebe vzal na starost všeobecnou pedagogickou sekci. Tato zásadní změna v antroposofickém hnutí, vnášející do něj určitý vyšší řád, směřovala skrze vznik sekcí jednoznačně k praktickému životu a Ita Wegman tuto výzvu zcela uchopila.

Ujala se svého úkolu vedoucí sekce a ještě s Rudolfem Steinerem vybrali její první členy, z řad mladých, rutinou nezatížených lékařů. Hned v lednu a ještě v dubnu 1924 vedl Rudolf Steiner prohlubující a rozšiřující meditační kurz pro mladé lékaře, jehož se zúčastnili i tři mladí pedagogové, kteří v Jeně chtěli založit domov pro děti s postižením, Frans Löffler, Siegfried Pickert a Albrecht Strohschein. Vyšel historicky první oběžník medicínské sekce. Další kurzy, zemědělský, léčebně pedagogický a pastorální medicíny, předznamenaly lékařskou spolupráci s dalšími oblastmi souvisejícími s lidským zdravím. Ita Wegman tedy začala vedle lékařů a farmaceutů cíleně navazovat spolupráci také se začínajícími léčebnými pedagogy, zdravotními sestrami, maséry, dietology a výzkumníky a dalšími profesemi souvisejícími s léčbou a terapií.

Zásadní zvrat v jejím životě přišel s onemocněním Rudolfa Steinera na konci září 1924. Rudolf Steiner byl od zničení Goetheana oslabený, přesto nepolevil ve svém pracovním tempu, naopak, ještě jej zvýšil. Ita Wegman u něj marně apelovala na nutnost odpočinku. Následkem bylo onemocnění, které jej upoutalo na lůžko. Ita Wegman jej osobně a téměř nepřetržitě ošetřovala od října 1924 až do jeho smrti 30. března 1925, spala ve vedlejší místnosti, byla neustále k dispozici a bojovala o tento život, jak už mnohokrát u mnohých jiných, s neochvějnou nadějí v uzdravení, až do samého konce.

Po smrti jejího nejbližšího přítele, spolupracovníka i duchovního učitele neměla Ita Wegman mnoho času na truchlení. Stála v čele antroposofického medicínského hnutí a uvědomovala si veškerou odpovědnost z toho plynoucí. Jejím úmyslem bylo pokračovat v práci započaté s Rudolfem Steinerem, což ve stručnosti byla obroda lékařského povolání na základě soudržnosti antroposofických lékařů, spolupráce lékařů s dalšími profesemi a vytvoření mezinárodního, propojeného společenství těchto lidí, které by utvořilo evropskou základnu pro obnovu „léčebného umění“ či „umění léčit“ vycházejícího ze západní, křesťanské duchovní tradice.

V květnu 1925 otevřela při Sonnenhofu školu pro zdravotní sestry. Rozvinula bohatou komunikaci a korespondenci se svými převážně mladými spolupracovníky, snažila se jim vytvořit možnosti pro stáže, radila v odborných i osobních záležitostech a stala se postupně jejich oporou i jejich spojujícím článkem. Roku 1926 založila časopis Natura „pro rozšíření léčebného umění podle duchovědné nauky o člověku“ . Podporovala individuální iniciativy, ať již se jednalo o uspořádání mezinárodních konferencí, zakládání nových léčebně pedagogických domovů, klinik či regionálního vzdělávání. Jen o jediné jí šlo, aby o těchto iniciativách věděla jako vedoucí sekce pokud možno dříve, pokud možno jako první, aby mohla všechny věci správně koordinovat, což byl, s ohledem na častou mladistvou unáhlenost jejích spolupracovníků, velmi náročný úkol.

Roku 1926 také pozvala spoluzakladatele domova Lauenstein, Wernera Pacheho, aby jí pomohl ze Sonnenhofu vytvořil léčebně pedagogický domov pro děti s postižením. Pache se stal její pravou rukou pro léčebně pedagogické činnosti na statku. Během přestavby a rozšiřování kliniky byla pro umístění části pacientů v Tesinu pronajata vila Solari, čímž se dočasně naplnila představa Ity Wegman o klinice, výzkumném institutu a odpočinkovém místě na jihu.

Ve spolupráci s básníkem Walterem Johannesem Steinem napsala Ita Wegman mysterijní léčivou hru Persefoné. Úzce spolupracovala s farmaceuty na vývoji nových léčiv a na založení podniku pro výrobu léčiv Weleda. Těsnou spolupráci také udržovala s knězi Obce křesťanů a ohledně možností diety a výživy také s přírodovědeckou sekcí vedenou Elisabeth Vreede. S umělci rozvíjela umělecké terapie jako například malbu přírodními barvami s Liane Collot d’Herboisovou či terapeutický zpěv, s Margarethe Hauschka vyvinula tzv. rytmickou masáž. Podporovala i vznik vegetariánských restaurací. Její malá klinika, kterou Rudolf Steiner dával za příklad ostatním lékařům, se stala živým, tepajícím srdcem nového medicínského a léčebně pedagogického hnutí.

Již počátkem třicátých let se projevovala její prozíravost a praktičnost, kdy vždy věřila v to nejlepší, ale byla připravena na nejhorší. V jejích dopisech léčebným pedagogům i lékařům lze vysledovat, jak, opět prostřednictvím budování vřelých vztahů a osobních vazeb, připravovala zázemí pro případnou nutnou emigraci kolegů a také ošetřovaných dětí z Německa do Anglie, případně i Ameriky. V předtuše těžkých časů pro Antroposofickou společnost i Medicínskou sekci, se již roku 1932 vydala na pouť přes Balkán do Řecka, kde navštívila dávná zasvěcovací a terapeutická místa. Zde načerpala důležité podněty pro prohloubení své práce. Roku 1934, kdy ke všemu umírala její matka, Ita Wegman následkem vnitřních i vnějších bojů velmi vážně onemocněla, ocitla se až na prahu smrti. Měla však bojovat dál, začala se uzdravovat a následně se vydala na další pouť do Izraele, Palestiny a Turecka, ke starobylým místům křesťanských dějin.

Vedle svých povinností vedoucí Medicínské sekce měla jakožto člen představenstva odpovědnost vůči celé Antroposofické společnosti. Na tomto poli se však Itě Wegman příliš nedařilo. Názory na další vedení společnosti se po smrti Steinera různily a do debat se vměšovalo velké množství lidí. Pozice Wegman jako vedoucí medicínské sekce byla navíc znevažována některými lékaři z řad těch, kteří těžce nesli skutečnost, že Rudolf Steiner spolupráci s Wegman upřednostnil před ostatními. Ita Wegman se do poslední chvíle snažila o vzájemné porozumění, ovšem vztahy se nakonec vyostřily natolik, že na valné hromadě roku 1935 byly z Představenstva a Společnosti vyloučeny Ita Wegman a astronomka Elisabeth Vreede, taktéž někteří spolupracovníci Wegman, a v návaznosti na tyto události docházelo i v jednotlivých zemích k vylučování dalších členů i celých pracovních skupin. Ita Wegman pokračovala dál ve své práci v Institutu a léčebně pedagogickém hnutí s vírou v budoucí vyjasnění všech nedorozumění, nicméně musela začít uvažovat, co lze ještě zachránit. 

Roku 1936 založila na opačné straně Alp další opěrné body, léčebné středisko Casa Andrea Cristoforo v Asconě a domov pro děti La Motta v Brissagu. Poslední návštěvu Británie a tamnějších přátel podnikla v doprovodu Wernera Pacheho a Margarethe Hauschka v srpnu 1938, v červnu roku 1939 ještě jednou navštívila Turecko a Jugoslávii, kde se také zabývala osudem bogomilského společenství.

Po propuknutí války se přestěhovala do Ascony, ovšem do Arlesheimu pravidelně dojížděla. Její důvěra, že se rozpolcená Společnost opět zcelí, našla oporu ve všeobecně směrované výzvě k usmíření a odpuštění, kterou roku 1942 napsala Marie Steinerová. Ita Wegman na ni záhy zareagovala a podpořila ji. Jen o několik měsíců později,         4. března 1943, zemřela Ita Wegman nečekaně po krátké infekci na své klinice v Arlesheimu, obklopená pouze hrstkou nejbližších spolupracovníků. Bylo jí pouhých 67 let.