Antroposofická psychoterapie

Antroposofická psychoterapie je poměrně novou disciplínou v rámci antroposofické medicíny. Začala se výrazněji vyvíjet v 80. letech 20. století převážně inspirovaná knihou B. Lievegoeda ‚Mens Op De Drempel‘ (Člověk na prahu). Z Holandska se rozšířila do 11 zemí světa a v roce 2012 vznikla mezinárodní asociace International Federation of Anthroposophic Psychotherapy Associations (IFAPA).

Antroposofická psychoterapie se zaměřuje na duševní procesy ve vztahu k duchovnímu a tělesnému aspektu člověka. Vývojová teorie antroposofické psychoterapie vnímá vzájemné působení všech tří aspektů člověka – somatického, duševního a duchovního – v rámci sociálního a kulturního prostředí. To, do jakých vztahů a souvztažností mohou zmiňované aspekty vstoupit a jakým způsobem se mohou či nemohou vzájemně ovlivňovat, je určující pro duševní vývoj a vývoj zdraví a nemoci u člověka.

Somatický aspekt – vzájemný vliv činnosti organismu a psyché (psychosomatika a somato-psychika) je nedílnou součástí porozumění zdraví a nemoci člověka v rámci antroposofické medicíny a tudíž i psychoterapie.

Vnímání duchovního aspektu – lidské individuality provázející člověka jeho cestou životy – je zásadní při hledání smyslu života a životních úkolů. Duchovní aspekt lidského života je v antroposofické psychoterapii vnímaný jako podstatný ozdravující činitel ničivých následků způsobených stále se prohlubujícím materialismem naší doby.

Doporučená literatura:

Ad Dekkers: A Psychology of Human Dignity

Ad Dekkers: Psychotherapie der menschlichen Würde