Léčebná pedagogika

Tato léčebná metoda se věnuje pedagogicko-terapeutickému působení na děti a dospělé s určitými vývojovými disharmoniemi. Vychází z hlubokého poznání bytostné podstaty člověka a pronikavé znalosti výchovné praxe u dětí intaktních. První impuls léčebné pedagogiky, vycházející z antroposofického pohledu na svět, byl dán založením léčebně terapeutického ústavu v Dornachu v roce 1924.  Zde také pronesl Rudolf Steiner přednášky léčebně – pedagogického kursu. V jeho práci pokračoval Karl König – zakladatel camphillského hnutí. Sociální komunity byly místem, kde děti s mentálním postižením mohly rozvíjet své schopnosti. Nová doba však přinesla nové problémy, vyžadující pohyblivé myšlení při hledání metod práce s lidmi, u kterých se projevují jemnější disharmonie.

Současná léčebná pedagogika se zabývá osobami se speciálními vzdělávacími potřebami (se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním). Základem smysluplného terapeutického působení je porozumění situaci dítěte s problémem. To vychází z „objektivního“ fenomenologického přístupu, kdy léčebný pedagog sleduje to, jak se dítě projevuje na smyslově vnímatelné úrovni, ale zároveň je schopen nahlédnout úzký vztah tohoto zjevného k tomu duševně duchovnímu. Pozoruje jemnou a hrubou motoriku, sebeobslužnost a samostatnost, zrakové a sluchové vnímání, socializaci, řeč, pozornost, myšlení, paměť a chování, ve srovnání s tím, co je v člověku vždy dokonalé, totiž s jeho skutečnou osobností, jeho Já. To vyžaduje od léčebného pedagoga schopnost soucitu a empatie, zakládající se na hlubokém chápání lidské bytosti a nesobecké ochotě k doprovázení osudu druhého.