Antroposofické lékařství

Antroposofické lékařství má dnes téměř stoletou tradici. Společně s lékařkou Dr. Itou Wegman vyvinul Rudolf Steiner integrující koncept této medicíny, která stavěla na přírodovědných znalostech a rozšířila je o duchovně-vědné poznatky antroposofie. V roce 1921 vznikly v Arlesheimu (Švýcarsko) a ve Stuttgartu (Německo) první kliniky, ve kterých se nový lékařský způsob uváděl do praxe. Z nich vycházející antroposofická medicína se v průběhu několika desetiletí rozšířila po celém světě.

Antroposofické lékařství není „alternativní“ lékařství – nechce nahradit konvenční medicínu. Naopak – stojí na přírodovědeckém základě, jde ale ještě o krok dále. To znamená: antroposofické lékařství používá vše, co přírodovědný výzkum objevuje při zkoumání člověka jako „objektu“ vědy: lékařskou techniku, laboratorní kontroly, léky, operace, intenzivní péči. Kromě toho ale chápe člověka také jako „subjekt“ v celku jeho osobnosti a v jeho individuální životní situaci podle zákonitostí lidského vývoje. Protože je každý člověk jedinečný, musí být i každá léčba jedinečná, i když se bude u mnoha lidí v základech podobat.

Antroposofické lékařství tudíž není nikdy všeobecné. Vyhýbá se rutinním a standardizovaným postupům. I když jsou obrazy nemoci podobné, dostává každá nemoc u jednotlivého člověka jiný výraz, který nelze oddělit od individuality pacienta. Medicína, která opomíná člověka v jeho individualitě, není člověku blízkou medicínou.

Antroposofické lékařství se liší od konvenčního v první řadě tím, že nevidí pouze nemoc v člověku, ale člověka v nemoci. Diagnostické postupy a jimi zjištěné výsledky mohou být identické, ale jejich celostní interpretace může vést k úplně odlišnému terapeutickému doporučení, nebo může běžné terapeutické postupy doplnit různými možnostmi. V případě onemocnění se u každého pacienta projevují charakteristické odchylky, jednostrannosti a extrémy, které slouží jako doplňující diagnostické parametry při volbě správné terapie. Pacient není pouze objekt lékařského umění, ale ve stejné míře také subjekt: partner lékaře. Nikdo nezná pacienta tak dobře, jako on či ona sami sebe.

Zdraví vzniká ve stálém pohybu kolem dynamické vnitřní rovnováhy v mezních životních situacích: bdění a spánek, klid a pohyb, radost a utrpení. Vzniká i v aktivním hledání vlastního určení a vlastní cesty. Proto není jedno zdraví, ale je tolik zdraví, kolik je lidí. Nemocí se dostává člověku možnosti rozpoznat narušenou rovnováhu, ze které se tělem a duší vychýlil. Dostává šanci pomocí terapie najít opět novou rovnováhu, často na vyšší úrovni. Chronické onemocnění mu nabízí možnost naučit se nové schopnosti, nové způsoby jednání a dává naší osobnosti možnost zrát. Antroposofický lékař podporuje svého pacienta právě tímto směrem. Posiluje jeho zodpovědnost za sebe, uznává jeho svéprávnost, podporuje jeho právo na rozhodování při volbě terapie, a posiluje snahu udržet si své zdraví. Pro antroposofického lékaře je to výzva, při které může profesionálně uplatnit celé spektrum medicínských možností – konvenční i nekonvenční. Svoboda volby při postupu v medicíně musí zůstat nepostradatelnou hodnotou.

Antroposofická medicína právě proto tak odpovídá naší době, protože zohledňuje člověka v celé jeho osobnosti. Pacienti v současné době nechtějí být redukováni pouze na svou nemoc. Přitom se antroposofická medicína vyvíjí s pokrokem moderní vědy dál. Stále se zabývá nejnovějšími poznatky a trendy v medicíně a snaží se najít odpovědi, které odpovídají jejímu rozšířenému chápání zdraví a nemoci. Antroposofická medicína se snaží najít nové vlastní cesty ve věděckém výzkumu a hledá nové možnosti, jak dojít k důkazu o účinnosti terapie.

V době, která více a více zdůrazňuje vlastní zodpovědnost a iniciativu jednotlivce i ve zdravotnictví, je medicína, jež tento úkol bere metodicky vážně, společenská nutnost. V pluralitní společnosti, která je stále více normovaná, standardizovaná a paušalizovaná, je o to více potřebná medicína, která diferencuje, nabízí holistický pohled, a staví individualitu člověka do středu pozornosti.