Dr. Johannes Weinzirl, rozhovor 21.8.2019, IPMT, Český Krumlov

Vzpomínáš si na moment, kdy ses poprvé setkal s antroposofickou medicínou nebo antroposofií?

Bylo to v rámci studia medicíny ve Vídni. Na jedné straně jsem byl velice fascinován moderními přírodovědeckými poznatky a velice rád jsem se jimi zabýval ale na druhé straně jsem se setkával s lidmi, kteří mluvili o tom, že v medicíně, tak jak se s ní běžně setkáváme v nemocnicích, neberou ohled na člověka. Například právě otázky osudovosti nemoci nebo psychické prožitky pacienta, otázky týkající se sociálního prostředí, na to jaký vede pacient život apod. se objevují v medicíně orientované na fyzickou stránku člověka stále méně. V rámci hledání medicíny s lidským rozměrem, v rámci pátrání po tom, jak můžeme v dnešní době uskutečňovat medicínu, která se zabývá nejen fyzickým tělem ale i životními sílami a duševní i duchovní stránkou člověka, se pak už poměrně rychle dojde k antroposofické medicíně. Anthropos znamená člověk a antroposofická medicína je především na člověka orientovaná medicína, která cíleně pracuje také s dalšími úrovněmi – s tělem, životními silami, duší a duchem. S tímto přístupem jsme se ve Vídní u některých lékařů v rámci některých přednášek setkali. Tak jsem poznal antroposofickou medicínu a došlo mi, že to je to, co mě zajímá.

Studoval jsi také jíné integrativní lékařské směry? Proč právě antroposofická medicína?

Dnes existuje mnoho přístupů, které se zabývají bytostí člověka. My jsme tehdy měli hlavně přístup filosofický a antropologický. Zvali jsme si různé filosofy ale setkávali jsme se také s lékaři, kteří pracují s lidmi na obou prazích života – tj. zabývají se buď narozením nebo doprovází umírající. V rámci své každodenní lékařské praxe tak velmi dobře poznávají lidskou spiritualitu. Dále jsme se setkali s odborníky právě z různých integrativních směrů jako jsou ayurveda, tradiční čínská medicína a jiné tradiční lékařské směry. Je ohromující jaké koncepty v těchto původních lékařských systémech žijí. A nebo odborníky tradiční přírodní terapie, fytoterapie včetně různých zevních aplikací se všemi možnými zábaly a léčivými rostlinami, a nebo homeopaty.

Pro mne je antroposofická medicína výjimečná právě tím, že se v ní tyto různé terapeutické přístupy potkávají. Rudolf Steiner zdůrazňoval, že v antroposofii nejde o obsah, že se nejedná o nauku, která se musí učit nazpaměť, ale že jde především o metodu, o způsob vědeckého přístupu rozšířeného o duchovní zkoumání, který umožňuje pochopit různé oblasti lidství. Mě nadchlo, že je možné propojit nauku 5-ti elementů v tradiční čínské medicíně nebo to, čemu se v ayurvédě říká prána s pojmem organizací životních sil, která se v antroposofii nazývá životní nebo éterné tělo. To mi pomohlo porozumět těmto prastarým moudrým lékařským metodám dle hledisek moderní přírodní vědy. Proto také vnímám, že se nejedná o systémy, které by se vylučovaly ale, že se naopak potkávají. A antroposofická medicína je v tomto smyslu plně integrativní.

S těmi přístupy jsi se tedy setkal v rámci studia medicíny?

Ano. Myslím, že je zdravé, když se každý student medicíny otevře. Ve svém srdci otevře a nahlédne vše, co existuje. Není třeba mít strach, člověk vlastně velmi rychle pozná, co je správně, co souhlasí a co ne. Je dobré ale vědět, že také narůstá množství podezřelých přístupů, které by snad bylo možné označit jako šarlatánství. Při prozkoumávání prostředí komplementární medicíny objevíte mnohé velice rozumné cesty, které Vás v nitru osloví a z tohoto poznání postupně vzniká Vaše cesta.

Je v Rakousku běžné, že se student medicíny potká s integrativními směry léčení a nebo je to spíše přízeň osudu?

V době, kdy jsem studoval, bylo na univerzitě více profesorů, kteří nás podporovali a dodávali nám odvahu, abychom si sami vytvořili názor, co se týká tradiční učenosti a původních léčebných systémů. Bylo výborné, že se nás nesnažili už od počátku naplnit předsudky ale naopak nás velice motivovali k budování vlastního obrazu.

Nicméně nyní působíš ve Švýcarsku.

Ano, nyní žiji ve Švýcarsku. Zde je toto hnutí ještě silnější. Lidé si tam v rámci referenda odhlasovali v jakém rozsahu si přejí mít péči komplementárních lékařských směrů v rámci základní zdravotní péče. To se týká především těch 4 největších – tradiční čínské medicíny, antroposofické, homeopatické a neuralterapie*. Komplementární medicína je ve Švýcarsku hrazena v rámci běžného zdravotního pojištění. Zároveň zavedli nařízení, které zavedlo zevrubné vědecké zkoumání komplementární medicíny. Shodli se na vytvoření pracovních míst v rámci vědeckých institucí. Švýcarsko je v tomto směru velmi pokročilé a proto tam najdeme početná zařízení či různé iniciativy nabízející integrativní péči. Také antroposofická medicína je na klinikách zastoupena a je proplácená zdravotními pojišťovnami. Což v Rakousku není ten případ, nebo ne zcela ten případ. Proto jsem také vyjel do Švýcarska, kde je dnes na jedné straně možné se kvalitně vzdělávat a na druhé najít takové zdravotnictví, které dle mého názoru, představuje zdravotnictví budoucnosti. Tím mám na myslí propojení školské přírodovědecké medicíny a medicíny, která zahrnuje také oblast životních sil a duševní a duchovní aspekty člověka.

Dokázal bys popsat jak se liší běžný den antroposofickém lékaře a lékaře školské medicíny a co je jiné pro pacienta?

Když pacient přijde na antroposofickou kliniku absolvuje běžnou prohlídkou konvenční medicíny. Například se bude jednat o pacienta s diabetem, který přišel, protože poslední dobou necítí dobře své končetiny, trpí parestezií. Absolvuje běžné laboratorní kontroly, navštíví neurologii a endokrinologii. Jako rozšíření postupujeme ale nyní v duchu zmíněných 4 úrovní (tělo, život, duše a duch) k další diagnostice a dalším způsobům terapie. Tak například někomu, kdo má právě potíže dostat se svým vnímáním/vědomím až do končetin, můžeme na podporu jeho organizace životních sil doporučit zevní terapie ve formě koupelí nohou v lázni s rozmarýnem lékařským. Pro duševní oblast předepíšeme umělecké terapie, například muzikoterapii. S parestezií lze dobře muzikoterapeuticky pracovat pomocí speciálního hudebního nástroje, který se podobá kontrabasu a na který se člověk chodidly postaví. Když se pak smyčcem rozezní struny, člověk vedle tónů bude také svýma nohama vnímat jejich vibrace. V terapii také využíváme speciální léky. Při diabetu je to především fosfor (phosphorus) v nízkých potencích. Phosphorus znamená „světlonoš“ a je podáván s cílem „přinést světlo“ lidem, kteří při diabetu často trpí poněkud otupělým vnímáním a to nejen v nohách ale například mohou mít také oslabený zrak. Fosfor pomáhá probudit opět jemnější vnímání a bdělost a velice se v takových případech osvědčil. Tou nejdůležitější oblastí je každopádně vždycky ta čtvrtá, ve které se zaměřujeme na vlastní individualitu člověka. Vedeme například rozhovor a zabýváme se biografickou prací. Ptáme se kdy se nemoc poprvé objevila, jaký důvod se za tou chronickou nemocí skrývá, jestli je nějaká oblast v životě, kterou s nemocí pacient specificky spojuje a pokud ano, tak do jaké míry lze dosáhnout pozitivní změny v nemoci, když ve svém životě a duševním postoji k němu něco rozřešíme. Právě zde máme mnoho úžasných zkušeností, ze kterých zmíněná souvislost jasně vyplývá. Tzn. antroposofická medicína v klinické praxi znamená kvalitní diagnostický základ na tělesné úrovni, k tomu se snažíme pomocí ošetření, zevních aplikací, rozhovorů a umění doprovázet pacienta na cestě k existenciálním a duchovním otázkám. Ekonomické okolnosti to sice ne vždy usnadňují ale to není důvod to vzdát.

Jako jeden ze spoluzakladatelů mezinárodní a mezioborové konference IPMT v Českém Krumlově, co by sis pro tento impuls ve střední Evropě přál?

Myslím, že to významné na naší spolupráci v tomto „trojzemí, cípu mezi Rakouskem, Čechy a Německem, je především určité setkání mezi západní a východní Evropou. (I když při označení východní/západní musí být člověk opatrný, protože například Vídeň leží východněji než Praha.) Ale když si dovolíme uvažovat v těchto, řekněme, klasických kategoriích, představuje toto setkání také setkání mezi dvěma kulturami, kulturou stále více intelektualizovanou a kulturou, kde ještě v léčení žije silná schopnost vcítění a přírozeného porozumění pro intuitivní přístupy v medicíně. Je ohromující jak právě v zemích s východoevropskou kulturou ještě působí bezprostřednější soucitný přístup k pacientovi mnohem více než v našich zemích, kde je přístup k pacientovi možná lépe uspořádaný ale chladnější a tím také abstraktnější. Právě tato spolupráce mezi lidmi z německy mluvících zemí a lidmi se slovanským zázemím v rámci 10 let konání této konference byla pro mne byla tak významná, podobně jako vytváření mostu mezi hlavou a srdcem. Toto spojení hlavy a srdce bych medicíně v Evropě velice přál.

Co na tebe čeká, až se po konferenci vrátíš zpět do své práce?

Pracuji právě v rámci svého navazujícího vzdělání na oddělení geriatrie jedné velké kliniky. Nejedná se o antroposofickou kliniku a mám tím pádem možnost zde získat důležité zkušenosti – jak je možné přistupovat k pacientovi, když má člověk k dispozici méně času a nemůže nabídnout péči v podobě zevních aplikací nebo uměleckých terapií. Je pozoruhodné, jak hodně lze změnit byť jen několika slovy a nebo zájmem o duševní a sociální rozměr nemoci. Zaujmout vnitřní postoj, skrze který hledám za nemocí člověka, se mi v praxi velice osvědčil.

Rozhovor vznikl v srpnu 2019 v rámci posledního ročníku konference K pramenům zdraví, která se konala pod záštitou Lékařské sekce Goetheana ze Švýcarska a nesla označení IPMT, International Postgraduate Medicinal Training.

pozn. překl.

*více na https://www.santh.ch/fuer-patienten/was-ist-neuraltherapie